Annika Tetzner vypráví - ukázka
Nakladatelství Portál brzy vydá tři povídky izraelské spisovatelky a výtvarnice Anniky Tetzner pod názvem Červená stuha.
Červená stuha je souborem tří povídek. Příběhy vyprávějí o tom, jaké to bylo být za druhé světové války malým dítětem v terezínském ghettu, a zakládají se na skutečných událostech. Annika Tetzner byla tehdy nejmladším dítětem velké rodiny a nepoznala jiný život než v ghettu. Terezín pro ni znamenal domov
a dodnes s ohromením vzpomíná na pocit lásky a bezpečí, který tam tehdy dospělí dokázali dětem vytvořit. Autorka ve svých textech nezdůrazňuje temné stránky zkušenosti v ghettu. Příběhy vyprávěné dětským jazykem a viděné dětskýma očima ukazují hlavně „obyčejné“ dětské radosti, smutky a strachy. Povídky jsou doprovázeny obrázky, které nakreslila sama autorka.
Annika Tetzner se narodila v Praze, rané dětství prožila v terezínském ghettu. Z celé rodiny přežila válku jen ona a její starší bratr, vzájemně však o sobě nevěděli, a za jeho života se tak už nesetkali. Paní Tetzner nyní žije v Izraeli. O své zkušenosti z dětství napsala několik knih, které doprovází vlastními ilustracemi. Její kniha Lullabies for Annika získala v roce 2009 cenu The Egir Family Foundation. Své obrazy vystavuje v mnoha zemích po celém světě.
S laskavým svolením nakladatelství přinášíme z knihy ukázku:
Teta Kamila začne vyprávět: „Před mnoha a mnoha lety jsme byli otroci a žili jsme v zemi zvané Egypt.“
„Tak jako dnes?“ ptám se.
Ostatní přikyvují a teta Kamila pokračuje: „Byl tam krutý vládce, který nenáviděl Židy...“
„To byl Hitler!“ vykřikla jsem.
„Ne, byl to faraon a choval se k Židům tak špatně, že jediné, co si všichni přáli, bylo odejít a jít do vlastní země...“
Maminka mě objímá a mně je najednou u ní na klíně tak teplounko, že usínám. Hlas tety Kamily přichází jakoby z dálky. „A proto slavíme svátek Pesach. Ale nacistům se to nelíbí, a tak ho musíme slavit docela tajně. Umíš udržet tajemství, Bubele?“
„Umím, umím!“ říkám a myslím přitom na věci, které vím, ale nikdy o nich nepovím.
Po setmění se k nám na návštěvu proplíží bráška s tatínkem. Pevně brášku objímám a honem mu šeptám všechny ty vzrušující věci, které jsem se dověděla…. Příští noc pak zaslechnu tiché kroky a vidím tmavé stíny, jak rychle procházejí našimi dveřmi. Všichni jsou vzrušení, neklidní.
Maminka mi pomáhá s knoflíky a češe mi vlasy. Teta Leni mi dá kousek tkaničky, takže mi maminka může uplést malý copánek.
A teď mě teta Kamila bere za ruku a pomalounku jdeme po schodech nahoru. Zázrak nad zázraky, JÍDLO!!! Tak nádherně to voní, až mi zakručí v břiše. Trochu se stydím; třeba mě někdo slyšel. Vždyť já jsem přece slíbila, že budu hodná holčička! Musíme mluvit šeptem, kvůli těm zlým nacistům, ale všichni jsme tolik šťastní!
Uprostřed stolu leží talíř s hranatými kousky chlebových placek. „Macesy,“ vysvětluje mi bratr. Tatínek vezme kousek a zabalí ho do ubrousku. „Zavři oči, Broučku, musím ti schovat afikoman!“ Tatínek mi už dřív řekl, že kousek schová, a když ho dokážu najít úplně sama, dostanu dárek! Modlili jsme se, zpívali jsme a jedli. Takové hody! Taková slavnost! A všechno to jídlo!
Jenže začínám být ospalá, sotva udržím oči otevřené – tak jsem unavená.
„Koukejte na Broučka!“ zvolá strýček Karel.
„Je čas najít afikoman!“
Seskočím ze židle a šmejdím po celém podkroví: pod židlemi a pod stolem, za tatínkem, a dokonce bráškovi po kapsách. Kde jen ten afikoman může být? Stojím a rozhlížím se, cítím se hrozně malá a hrozně zklamaná. Ale počkat! Co je tohle? Tamhle za haldou starých dek? Je to malinký balíček, ovázaný překrásnou červenou stuhou.
„Dívejte! Našla jsem ho!“
Tatínek se směje a pomáhá mi rozvázat stuhu. Každému dám kousek afikomanu a dostanu za to pusu. Červenou stuhu mi maminka dá do vlasů a říká: „Jsi moc hezká!“ A támhle, tam na stole, je můj dárek: legrační malý panáček s kloboukem a modrým motýlkem. Bráška mi ukáže, jak to udělat, aby panáček tancoval, a vysvětlí mi, že se jmenuje pan Maximus.
Srdce se mi div nerozskočí štěstí m a radostí. Můj úplně vlastní pan Maximus! Bude to můj nejlepší kamarád, hned po bráškovi! Usínám s červenou stuhou ve vlasech a panem Maximem v náručí.
Hvězdy na obloze pomalu blednou a blíží se šedivé ráno. Všichni naši sederoví hosté potichu odešli. Když se probouzím, červenou stuhu mám pořád ve vlasech. Pan Maximus sedí na mém polštáři a dává na mě pozor.
12.08.2011 | Tomáš Weiss |
0